Výletní trasa Tábor – Znojmo – Mikulov21 / 08 / 2014

1. den

Vyjíždíme z Plzně. Pozdě. Jak jinak. Už první minuta je tedy poněkud proti plánu, ale to známe, nehroutíme se. Než jsem posbírala všechny ty dráty nutné na cestu (nabíječka na telefon, na kameru, na počítač, myška k počítači, přenosný HDD… jak když vyráží digitál na čundr), než jsem narychlo uploadovala na net další MENU v sezóně, vyřídila poslední maily, vytiskla faktury…tak bylo prostě pozdě. Z Plzně jsme měli namířeno přímo na Tábor, protože jsme se na začátek téhle cestovačky chtěli dobře najíst. V Táboře jsem totiž byla v restauraci Goldie minulý rok naprosto nadšená, a to se mi často nestává. Odkaz najdete tady. Ale než se na to všechno podíváte, čtěte dál. Za takový rok se totiž může změnit velká spousta věcí. A tady to bohužel směřovalo k horšímu. Takže k tomu minulému článku musím připsat aktualizační dodatek. Tenkrát můj článek končil slovy: „KOKO…běží k Táboru … nese pytel zázvoru … odhazuje ho, ten nepotřebuje … jde se totiž najíst znova do Goldie“. Takže po roce si ten pytel najdu ve škarpě a běžím zase klidně dál.

Minule jsem oceňovala nápaditost položek v menu, foodstyling a hlavně parádní poměr cena versus kvalita. Natolik, že mi připadalo pořád fajn si do Tábora udělat i výlet z Prahy. Ale ani ty nejlepší věci netrvají věčně. Pro velký předchozí úspěch jsem nevynechala liškový krém se smetanovou pěnou a majoránkovým olejem za 70 Kč (zdražili ho o 5 kaček, ale to se přežije). Tam stále bez námitek.

Pak jsem si ale (pro některé možná trapácky) dala salát Caesar 195,- Kč. Já na něm totiž krásně otestuju restauraci, protože jsem ho měla už tolikrát a na tolika místech (a v tolika verzích), že se z toho dá ledacos odvodit. Tady byl dokonce v nabídce s možností přidání nejen kuřete a marinovaného lososa, ale se sýrovou smaženkou, takže to jsem si vážně nemohla nechat ujít – další rozšíření caesarovských obzorů. Místo toho jsem si ale připomněla, jak moc se na tak jednoduchém salátu dá pokazit. V jedné věci je to teda i moje chyba – v návalu vzrušení nad inovující sýrovou smaženkou jsem si nepřečetla popisek k salátu. I když kdo by si ho četl, ten salát přece všichni znají a ví, co do něho patří. Tady ale byl ledový místo římského salátu přiznaný už v menu. Navrch jsem tam dostala ještě rukolu. Ale proč proboha dávat ledový salát a rukolu do Caesara? Jenže to nejhorší byl dresing. Nevýrazný, necaesarovský, spíš chutnal jen jako zředěná majonéza. Žádné stopy po chuti ančoviček, dijonu, nebo alespoň citronu. Prostě zapomenutelná verze slavného salátu, nehledě na přemládlý parmazán, jehož hobliny byly tak pružné jako byste si štrejchli trochu mladé goudy. Úvahy o tom, zda to pořádný parmazán byl, nechávám stranou. A že sýrová smaženka nechutnala líp než smažák ve čtyřce kdekoli, taky. Zapomněla jsem salát vyfotit na začátku, natočený na videu ho pak mám… nicméně jsem si alespoň vyfotila, jak to vypadalo, když jsem (rychle) dojedla.

Coby posibilní kousek k natáčení nějakého svátečního MENU domů jsem si vysnila až to následující – Prsíčko z perličky pečené v sušené šunce s omáčkou Bokovka 2009, krvavým jelitem, bramborovou kaší a konfitem z čekanky  za 365,-. Taková sláva jako hovězí krk minulý rok to taky zdaleka nebyla. Masa a přílohy se tu dávalo vždycky spíše neúměrně v neprospěch přílohy, ale tenhle máz kaše, od které jste si museli odečíst prakticky nepoživatelné a neužvýkatelné bramborové šištičky, byl ku masu opravdu značně nedostačující. Je sice pěkné, že z perličky nebylo jen obyčejné prso, ale supréme s křídlovou kostičkou, ale k čemu mi to je, když se kvůli tomu musí maso zbytečně sušit, aby u kosti bylo vše propečené. O šunce z vrchu a sušení to platí v tu chvíli dvojnásob. Smažené jelítko celkem zajímavé… ale pokrm postrádal ten švih a šmrnc minulého roku.

Dezert vypadal zato velmi poutavě. Tvarohový dortík plný citrusových chutí s cukrovou vatou, rakytníkem od pana Cvrčka, mandlovou drobenkou a zmrzlinou z ricotty a pražených fíků za 125,-. Fakt skvělá práce, co do vzhledu, naservírovala to asi Alenka právě se vracející z říše divů na dojezdu. Ale zůstala bych jen u koukání. Ne, dala bych si i tu cukrovou vatu. A pusinek nahoře. A rykytníku. A zmrzliny. Vlastně by všechno šlo, až na to hlavní. Když se řekne tvarohový dortík, představíte si něco přírodního, lehkého. Citrusové chutě byly poněkud chemické, pardon, prostě to celé chutnalo jak z laborky. I konzistence podivná. Ne dost lehký, aby byl našlehaný. Ale ne dost těžký, aby to byla hutná bomba třeba jako cheesecake.

Celkově mi tu přišlo, že se tu buď značně šetří na nákladech všeho druhu a nebo že kuchaři tu už nejsou do své práce takoví blázni jako minulý rok. U vedlejšího stolu seděl můj bývalý šéf, naprostou náhodou jsme se potkali v Táboře, ale v Praze by se nám to nestalo. Byl nespokojený s vysušeným steakem (nechtěla jsem mu to maso zkoumat, jestli je mražené nebo jen umučené, tak nevím). Jeho partnerka zas něco brblala nad risottem… Zkrátka se po téhle návštěvě nemůžu postavit za to, jak jsem minulý rok tuhle restauraci vychválila. Je mi líto. Jedem dál směr Jindřichův Hradec.

Tam jsme nejedli. Bylo vedro. Byla pouť. Byli lidi. A blížila se bouřka. Zámek pěkný. A já začínala mít hlad. Ještě že jsem si na pouti koupila uzený korbáčik pro jistotu. Dostala jsem ale ještě jeden tip na krátkou zajížďku, do Bistrot de Papa v Počátcích. Nedělní otevíračka do 16:00. Spěchali jsme na třetí odpolední, abych stíhala alespoň polévku nebo zákusek a kávu. Když jsem vešla do dveří, chvilku jsem nemohla věřit vlastním očím, jak se špinavé nádobí válelo nejen všude na baru, ale dokonce viditelně i na zemi za ním (jen si ten obrázek zvětšete a hledejte – najdete). Všechno naházené v jednom chumlu. V minikuchyňce se tísnily asi čtyři obsluhující číšnice, které dávaly něco z plastových krabiček do talíře a do mikrovlnky a při tom si neustále olizovaly prsty od toho, jak servírovaly někomu zákusky na dezertní talířky a všemu se hihňaly. Už v tuhle chvíli jsem na to neměla nervy, ale vyčkala jsem na obsluhu. Trvalo to 10 minut u stolu plného špinavého inventáře po minulých hostech. Dvě třetiny zákusků už byly vyprodané. Teplá i studená jídla z denní nabídky také. S větou:“Jestli se chcete najíst, klidně jděte jinam, my toho máme už dneska moc“ jsem se sebrala a odešla. Korbáčik byl nakonec velmi dobrou volbou. Pardon, ale tady už mě neuvidí. Obsluha absolutně nezvládá plné bistro a nějaký ten pátek už tam asi také pracují, aby nemuseli být situací překvapeni.

Na noc jsme zamířili (do vámi doporučeného) Hospodářského dvora Bohuslavice. Díky za tip! Když jsme dorazili, všichni místní byli v pozoru, venku, nevěřícně koukali po ulici. Ne, že by můj příjezd takhle rozehřál místní osazenstvo, ale naopak je zjevně hodinu před tím dosti zchladily kroupy o průměru víc než centimetr, které se válely všude po střechách jak poslední zimní sníh. Úroda v pytli. Elektrika nešla. Černá hodinka v restauraci. Ještě že měli i plynový sporák, kde se ohřála polévka a pivo šlo čepovat taky :-D Nakonec to zapli asi po hodině a půl, takže jsme se dodlábli prasárnou, kterou tady ani popisovat nebudu a šli se podívat na zvířátka ve dvoře. Koně, drůbež, králíci, kozy, ovce, oslíci (mimochodem v noci řvou, že by to probudilo i mrtvého)… Všechno se tu má fajn až na ty divočáky. Chovají je tu v kójích 2×3 metry někdy i po dvou jen na slámě. Tohle zvíře musí běhat, aby se tomu pak dalo říkat zvěřina. Rýt si po lesích… Já vím, ať je dáte do skoro jakékoli ohrady, tak utečou. Ale aby je drželi celý život (tedy minimálně 3 roky) takhle? Smutnej příběh. Jde se spát. Ubytko fajnový a hlavně ty snídaně…. ty snídaně. Páreček pěkně s hořčicí a kečoupkem… a míchaný vajca žluťoulinkaťounký od slepiček ve dvoře. S chlebíkem. A malým Kozlíkem :)))) … (Gambáč tu skoro nikde nemají)… To byl úžasnej začátek druhýho dne.

2. den

Jak to skvěle začalo, tak o to hůř to skončilo v Telči, kde jsem zas tak architektonicky nadšená nebyla. Náměstí fajné, ale kolem už je to slabotka. Takže hodinková procházka po vydatné snídani a míří se dál, míří se na Znojmo. Tady už konečně začínají pozitivnější zážitky. Cesta pěkná, konečně přestalo pršet a hle – příliš rychlý (ale ne zas až na tak velkou pokutu) průjezd obcí Pavlice nás donutil strhnout volant rázným hmatem přímo doprava.

Klobáskový ráj. Název tohohle místa zní dost jako pěst na oko, ale až vejdete a začnete to oko valit ven z důlku, uznáte s otevřenou pusou, do které vám místní obsluha ochotně nabídne rovnou něco na ochutnávku umístit, že se takhle jmenovat klidně můžou. Někdo přišel na to, že zvěřina ve výkupech není drahá. A že za ní jsou ale pak koncoví zákazníci ochotni celkem dost zaplatit. Jenže co si počíst s částmi, které tolik nefrčí. Svíčkovou, hřbet a kýtu udáte vždycky, ale to ostatní? Narvem to do klobás! Příšerně lituju, že jsem vám to tam nevyfotila, ale nechte na sebe dýchnout atmosféru obrázky v článku na vágus.cz – mimochodem, tady si toho musíte přečíst víc! Naštěstí jsem si, než jsme se do toho pustili, stačila zvěčnit srnčí klobásu a jelení pršut. V klobáse až moc masa a na pršut jelení až moc jemný maso. Ale kdo by si na tohle proboha stěžoval :-D V tomhle řeznictví najdete tolik možností, že nemůžete nenajít tu pravou pro sebe. Našla jsem si je na webu a pro výčet, abyste pochopili ten rozsah mého uvitržení, se podívejte sem. Já to sem ani nemůžu překopírovat, to mi Ctrl a C neberou, paměť error.

A jedeme do Znojma. Překvapivě pěkná vyhlídka od kostela Sv. Mikuláše (ten domeček s tou zahrádkou ve středu fotky chci, nevíte, kdo tam bydlí? :-D). Nakládačky se na trhu už prodávaly, samozřejmě. A kousek od kostela restaurace Na věčnosti. Můj přítel to komentoval slovy „závan dredů nemytých“ (obrazně řečeno kvůli skladbě menu a tudíž tipované cílové skupiny, ne že by to tu smrdělo), já zavzpomínala na svá mladá léta (a nemyté dredy) a odebrala se Na věčnost za zdravou a vesměs hlavně vegetariánskou stravou. Batátový krém se zázvorem a chilli. Ten si dal on, nic jiného by z lístku asi nejedl, nicméně ho dal v hrníčku až do dna, a že to byl čvochtan.

Za mně zas grilované tofu s omáčkou ze sušených rajčat a jasmínovou rýží. Porce jak blázen a navíc mi to chutnalo, bifťáky já ráda, ale klidně někdy ocením i dobře udělané tofu. Ale je fakt, že vegoušům zas rychle vytráví. Spolu s okurkovou vodou a bezinkovou limčou nás nezdrtil účet za 294 Kč a jeli jsme spokojeně na Mikulov.

Ubytko tu máme standardní, prozkoušené, kousek od centra. Tentokrát nás teda strčili do přízemí s výhledem na motavé procházející turisty, ale i tak v pohodě, my se zamotáme taky (a kolikrát, to jsme v tuhle chvíli ani netušili, jen počkejte, na ten tip na sklípek, co vám dám!). Zapnula jsem internet a hledala, co mi v Mikulově místní doporučili k návštěvě za stravou. Vyšla z toho jasná volba. Bistro Sojka a spol. na náměstí. Tahle sojčí společnost se objevovala nejčastěji. Dokonce jsem tam za svůj pobyt byla 2x, abych ověřila, zda se nemýlím v názoru. O tom v pokračování výletního deníčku, které najdete tady :)))

KOKO