Otázka je, jestli si takový článek už můžu dovolit a kolik z něho budu mít problémů. Jenže můj blog, můj chrám. Ty blogy, to je vůbec teď taková módní záležitost. Já si ho nezaložila proto, že bych měla pocit, že moje zmatené a rozervané podvědomí potřebuje plochu, kde by se vybarvilo a snad by i doufalo v to, že ho za to někdo poplácá po zádíčkách. Touhu po uznání jsem v sobě měla vždycky. A až nemístnou otevřenost a upřímnost stejně tak. Když jsem začala v devatenácti letech pracovat v rádiu, už tam jsem byla příliš osobní. „Vaše problémy posluchače nezajímaj, to je pravidlo číslo jedna”. I o tomhle pravidle jsem se časem naučila, že bylo vymyšleno, aby se porušovalo. Nicméně se respektovat musí. Všeho moc škodí. Blog je ale místo, kde můžete svoje myšlenky vystavit na odiv. Samozřejmě s rizikem, že si to nikdo nepřečte, protože půjde o plytké kecy.

Jak se mi tak množí fanoušci na fejsu, zjišťuju, že díky svým videím dokážu všechny přesvědčit nejen o tom, že vaření je hračka. Ale i o tom, že mě znají, že o mně všechno ví. Jenže opak je pravdou. A tak jsem před nějakou dobou skončila zhroucená s vědomím, že mají všichni pocit, že Koko je jen stroječek na radost a smích. Pokud byste mě ale opravdu znali, věděli byste, že jsem jako malá měla trauma z toho, že mám velký nos, ale nikdy mě netrápila malá prsa. Že jsem od dvanácti let byla hlavou rodiny, která čítala mě a mamku, a setsakramentsky mě to poznamenalo. Že když se opiju, jsem na lidi zlá, vůbec netuším proč, a druhý den se strašně omlouvám, protože mám totální okno. Že sama na sebe dokážu být tak přísná, až se sebou nikdy nedokážu být spokojená. Že chci urputně vyhrávat. Že se rozbrečím, když kolem jede houkající sanitka, protože si představuju, že jednou může jet taky pro někoho, koho mám ráda. Že se bojím porodu tolik, že možná radši nikdy nebudu mít děti. No, teď mě znáte přeci jen o něco líp.

Taky si všechno beru a vážně dám na to, co si o mně lidi myslí. Díky tomu se snažím nikoho nezklamat. Jenže jak se celá věc rozrůstá, je to těžší a těžší. Když jdu po ulici, vybaví se mi e-mail od někoho z vás, na který jsem neodpověděla. Čtu je všechny. Ale třeba na mobilu při cestě tramvají. Ptáte se, chcete poradit, a já tam nechci jen naťukat jednu holou větu bez interpunkce, tak to nechám „na později”. Pak přijdou další, už neodpovím, a potom mě to takhle straší. Třeba si pamatuju, jak mi někdo vyčetl, že jsem ten týden nedala na Stream nové video, že jsem mohla alespoň napsat proč. A já ten týden ani nezapla počítač, protože můj pes měl tak rozjetou rakovinu, že jsem ukecala kamaráda anesteziologa, že potají v noci přijde k nám domů a ukončí to. Mámě jsem ráno řekla, že umřela sama. A to svědomí, že jsem za něj možná rozhodla jinak, než by si ten pes v danou chvíli přál, mě natolik rozsekalo, že mi bylo nějaký video, respektive celkově nějaký jídlo, ten týden úplně fuk. Ale vysvětlujte to. Nikdo o to nestojí. Nikoho vaše problémy nezajímají. A zaslouží si ten člověk vysvětlení, když to napsal hrubě? Ne. Ale stejně jsem odepsala. A mile. A omluvila se.

Dneska jsem odmítla sponzora na svou knížku, který byl ochoten věnovat sto padesát tisíc. Proto, abych nepodporovala něco, za čím si stoprocentně nemůžu stát. Ale je pravda, že ani moje účty a moje záležitosti obecně nejsou zadarmo. Za to, že sedím u blogu a něco tam píšu, mi nikdo neplatí. A přitom to něco je celkem důležité. Lidé do toho vkládají svou důvěru, svůj čas, investují snahu, protože věří, že to popisuju správně. A pak mě kontaktuje kamarádka, která provozuje se svým přítelem obchod s delikatesami, jestli bych je nějak nepodpořila, a někdo mi vyčte, že už i já se tak zaprodala. Odmítám tolik „nabídek” týdně, abych nechala blog co nejčistší, vydělávám jinak a tohle dělám zadarmo a pro lidi, ale nakonec jsem trapná, protože jsem podpořila něco, čemu sama věřím. A zadarmo.

Člověk si pak klade otázku, jestli to má smysl. Jestli je vůbec znát rozdíl. Jestli to nedělá zbytečně. Nakonec i já jsem nějakým nabídkám „podlehla”, respektive vyšla vstříc. Proč bych já, jako jediná na světě, nesměla vzít něco, co zafinancuje třeba můj zahradní domek na natáčení v tomto roce. Protože nikdo jiný ho za mě nezaplatí. Pokud je nabídka adekvátní a jednou za čas něco přijmu, ztrácím v tu chvíli vaši důvěru? Některých bohužel ano. Přestože se nejedná o produkt, z kterého bych měla mít morálně špatný pocit. V tu chvíli bych to nepřijala. Ale komu to vysvětlit, že. A jak. Asi takhle, no. Má tohle být obhajoba toho, že se na netu objevím vyfocená s nějakým produktem? Asi ano. Protože, netuším proč, vlastně z toho mám špatné svědomí. Mají ho ostatní, mnohem slavnější osobnosti? Netuším. Právě pro tu přátelskost a pocit „holky od vedle”, který budím, evokuju v lidech i pocit, že se mnou můžou mluvit jak se špinavou hadrou. Viz komenty pod videem na Streamu a podobně. „Je to normální, hateři existujou, nic si z toho nedělej, vykašli se na to!”… Nejde to.

Nikdo krom mojí mámy netuší, kolik jsem do MENU domů investovala úsilí a času. NIKDO. Tyhle věci nejsou zadarmo. Kdyby jo, děláme to všichni, ne? Moje ctižádost si na mně vybrala svou daň i fyzicky. Já, foodblogerka, jsem si zničila trávení. Ztloustla jsem a cítila se špatně, a tak nastala nutnost detoxu. Chtěla jsem se o to podělit, ostatně jako o všechno. Ani se neptejte, jak to skončilo, a přitom jsem o tom schválně chtěla i psát, abych cítila tu zodpovědnost, že to nesmím porušit. 23 dnů jsem nevypila doušek ničeho alko a jedla vážně nechutně zdravě. Psala jsem, že účelem není hubnutí, ale lepší pocit. Jenže jsem se po té době zvážila a zjistila, že jsem nezhubla ani gram. V tu chvíli mi došlo, že ten lepší pocit by přeci jen z nějakého toho úbytku právě plynul. Získala jsem dojem, že jsem to dělala zbytečně. Že není znát efekt. Přeci jen jsem čekala, že když je způsob stravování natolik odlišný od klasiky, že se to projevit musí. Asi jsem se měla zvážit později, ještě tomu chvilku dát. Neznamená to, že bych se teď zhýrale přežírala smažákem, ale je fakt, že se už nestravuju způsobem, který by se dal považovat za detox. A pivo už piju taky. A jsem na sebe děsně naštvaná. To je efektu, panečku. Takových keců a slibů kolem, co? Já vím. Je mi tak trapně, že bych se nejradši neviděla. Ale o tom se ještě rozepíšu, netvrdím, že je vše ztraceno, ale striktní zákazy na mě zjevně neplatí.

Nakonec to vypadá, že článek je omluvou těm, kterým jsem nestihla odepsat. Těm, co věřili v mou detoxikační vůli. Vysvětlení pro ty, co myslí, že jsem se zaprodala. Částečně asi ano. Ale hlavně má být seznámením se mnou. Chci, aby ten pocit důvěry byl opodstatněný. Abyste tušili o něco víc, kdo je na druhé straně. Čekala jsem tak dlouho, až odkryju, v čem bude ta kuchařka tak originálně světová nebo světově originální. Mám pocit, že pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si to vědět, a možná vám to tak připadat nebude. Celou ji budu nejen sama psát a fotit, ale taky ilustrovat. Kritici mě roztrhají, možná budou řešit víc vizuální stránku a recepty fajn jídel na tom utrpí, jenže já chtěla něco origo, něco, co bude jen moje. Leč umění jsem nikdy nestudovala. Budu ilustrovat každou stránku. A za tuhle troufalost si to asi dost slíznu. Jenže pokud má člověk jednou za život vydat knížku, neměla by být přesně podle jeho představ? S touhle filozofií jsem do toho šla.

Míra mé upřímnosti je asi víc než velkorysá, ale jestli něco neumím, tak si na něco hrát. Děkuju vám za důvěru, čas i podporu. A těm, co mi nabízí, ať o jejich bujónech napíšu, že jsou super, za to, že mi pošlou vzorky, vzkazuji nejen to, ať mi nepíší, ale spíše a velmi konkrétně: nasrat.

Koko

PS: Vím, že mám někdy v textu chyby, klidně mě na ně upozorněte a pište, já něco fakt nevidím, jsem slepejš.

 

 


Líbíl se Vám článek?

Koko doporučuje