U Lípy20 / 11 / 2011


Rodiče mě před patnácti lety vzali do tenkrát jedné z nejluxusnějších restaurací v Praze.
Nevěděla jsem, co si vybrat, nakonec to vyhrály jahodové knedlíky.
V mém věku mi to připadalo jako nejatraktivnější položka z menu.
Ty samé knedlíky mají na jídelníčku U Lípy pořád, stojí solidních 100 Kč, nic přehnaného když beru v potaz,
že se po restauracích v Praze rozmáhá trend chtít za dezert tři čtyři stovky…
Restaurace byla založena roku 1988 a od začátku fungovaní je doba jinde nejen co se týče cen.
Bohužel místní interiér inovacím zdárně odolává. Na kuchařových kvalitách to ale nic nemění. Jsou excelentní.
Rotující diskosvětýlko v krbu na způsob plápolajícího ohně je ale už dost out. Kdyby na kazeťáku alespoň pustili praskání ohně…

Ale teď vážně… Interiér působí zastarale a místy i kýčovitě. Od obrazů, kde se střídají výjevy zuřících dinosaurů,
temný surrealismus, až po portréty bůhvíkoho napříč jednou místností. Přes židle, na kterých se tu sedí asi už těch 22 let.
Až po mizející potisky s logem restaurace na inventáři. A mohla bych pokračovat.
Skvělá kuchyně není pro dnešního hosta jediným tahákem a s tímhle prostředím věřím, že je těžké konkurovat novým restauracím.

Když se přeneseme přes tuhle patinu, kterou čas v prostorách zanechal, zjistíme, že je důvod, proč podnik má stále své jméno a svůj respekt.
Jídlo bylo totiž supr. Skvěle vám tu uvaří českou klasiku a zvěřinu a pro zahraniční klientelu je to jistota, loď, která se nepotopí.
Skvělý nevtíravý personál a přátelská atmosféra.



Byla jsem tu na festivalovém menu k příležitosti masopustu, které nabízí spolu s portálem
ALAKARTE
za sympatickou cenu 290 Kč na osobu. Na začátek jsem dostala na talířku ještě vlažné dva kousky domácího pečiva.
K tomu opět něco, co už se dneska tolik nevidí, šunková pěna nebo našlehaná šunková pomazánka.
Nejpravděpodobněji podle receptury od Viléma Vrabce z knihy Studená kuchyně :-)

Jitrnice a jelita, křen, hořčice, čerstvé domácí pečivo – je masopust, tak není co se předkrmu divit.
V detailu to byla jedna jitrnička a jedno jelítko, k tomu ještě domácí chleba, čerstvě nastrouhaný křen a plnotučná hořčice.
Nedá se na tom asi moc zkazit, ale bylo to výborné, masité a pokud se to dá v souvislosti s takovou zabijačkovou nakládačkou říct – netučné.

Zabijačková polévka „prdelačka“ – moje životní premiéra. Dlouho jsem se tomu vyhýbala, představa vařené krve se mi moc nelíbíla, ale co, v jelitu je taky, tak jsem do toho šla. A udělala jsem dobře. Chutnala jako tmavá poctivá gulášovka na silném cibulovém základu. Venku v té chvíli -12 stupňů, ale mě byl hic.

Pečené selátko s bramborovým knedlíkem a bílým zelí – tady patří kuchaři zvláštní poklona. Tak šťavnaté vepřové maso si jen tak někde nedáte. Ze selátka tam byly rovnou dvě možnosti – minikotletka a minikejtička. Obojí se rozpadalo. Domácí houskový knedlík, hnědá cibulka a bílé zelí v akurátním poměru mezi sladkostí a kyselostí. Škoda, že jsem se tak přecpala tím, co bylo před tím. Místní porce se za degustační považovat nedají.

I proto je jasné, že tu svůj kšeft dělají nadmíru poctivě a lidsky. Tahle restaurace nenabízí jídelníček, ve kterém nedočtete ani popisky jídel na tři řádky, nepoužívá ani exotické názvosloví, aby v hostovi vzbudila dojem, že je úplný nýmand, tady je cítit, že je v tom to srdíčko :-))) Pohostinství staré školy. Kéž by jich to takhle dneska dělalo víc.


9. 2. 2012

Tohle menu mě inspirovalo k dalšímu VIDEOreceptu: