Vařím peču smažím kuchařku…16 / 07 / 2014

Dneska jsem se probudila krátce po páté a na čaj bude čas asi tak až za jedenáct hodin. Někdy mezi tím, co jsem si v hlavě řešila fakturační údaje, zabalila jsem se do deky, ve které jsem včera poponesla dva ježky. Vážně se domnívám, že i přesto nebudu mít blechy… navíc se jedná o blechy ježčí a ty na člověka nejdou. Asi už i to je nepatrným důkazem toho, že posledních 15 dní žiju trochu mimo svět, mimo Prahu, mimo mísu a mimo facebook. Na jednu stranu mě to víc než mrzí, protože internetový fanda, to je osoba vrtkavá a rychle zapomíná… Na druhou nemám jinou možnost, protože makat na kuchařce člověku žere nejen čas, ale i tvůrčí energii, kterou by jinak směřoval jinam.

Nedávno jsem ztratila poslední dávku nervů nad neustále se prodlužujícími termíny zhotovení našeho „natáčecícho domečku” na zahradě. Taky jsem tam nechala asi třikrát víc peněz, než jsem původně zamýšlela… Kdo staví či stavěl, mi teď řekne: „Normálka!”… Jenže já stavěla poprvé. Odteď to budu říkat taky.

Nuže abych přispěla něčím věcným, abyste věděli, co Koko dělá, abyste si po přečtení tohoto řekli, že žádnou kuchařku nikdy vydávat nechcete, ale abyste si ji už jen pro to snažení následně pořídili… To si takhle ráno vstanu. Většinou tak kolem půl osmé. Ráda bych spala i dýl, ale jak roky vstávám do rádia kolem šesté, těžko se to o těchhle prázdninách odnaučím. Ale i tak to jako prázdniny beru. Vezmu psa vyčmuchat informace, co se udály přes noc. Vždycky jich je až až. Dostane piškot. Psí, samozřejmě. Se sníženým obsahem cukru. Chci mít čivavu, ne čivaví válec. Sednu k bedně, abych věděla, co se děje. Studio 6 to jistí. A Panorama – to mě děsně uklidní. Otevřu první pivo. Otevřu notes. Můj notes, to je ručně psaná jedna velká poznámka o váze a míře všehomíra. Kdyby mi ho někdo ukradnul, napsal by skvělou kuchařku. Bádám, co je v lednici, na co mám vše nakoupeno, co musím dokoupit, abych mohla nafotit zas další jídlo. To zabere čas vypití prvního piva. Stále se to zdá být prací snů. Vím.

Dopiju pivo a jdu na druhou rundu čmuchání ven. Už s jasnější představou o budoucím konání. Většinou něco chybí. Blbost, ale bez ní to nejde. Smetana, hladká mouka, vejce, správná bylinka. Rozhoupu se a setrvačností se dohoupu do obchodu. Nejblíž mám Penny, ale tam nic nemají – shnilá zelenina, bylina na pokraji smrti, polský salámy a něco v akci. Takže Billa. To je taky kousek. Pokud nepotřebuju maso nebo rybu, dá se to. Nakoupím, zaplatím, uložím účet do peněženky a jedu zpátky. Denně jsem schopna uvařit max tři jídla do kuchařky. Pak se sháním po tom, kdo to bude jíst, protože já jen ochutnávám. Na víc nemám. Poslední dobou si k Ježíškovi přeju hlavně to, aby uvařil někdo mně. Nikdo mi ale vařit nechce, protože si myslí, že si budu myslet, že to není dobrý. Trochu začarovaný kruhy.

Pak to musím taky nafotit. Přece jsem řekla, že si to nafotím sama. Na foťáku automat a největší velikost pro ukládání. Nic lepšího neumím. Ale to se vědělo už na začátku. Jen mám strach, že následky toho si vyžeru až na podzim. Nejsem fotograf, co má blog, aby ukázal fotky. Jsem člověk, co má blog, aby ukázal vaření. Tahle rozdílnost dělá vítěze blogerských anket v kategorii „fotografie”. Bohužel na videa kategorie ani nejsou. Ale ze své pozice jsem si nedokázala představit, že někomu zadám recept, on to podle něj uvaří (pokud vůbec) a nafotí v ateliéru. A potom mi ukáže, jak je moje jídlo krásný. Bylo by. O tom žádná. Tisíckrát víc než to moje, který nafotím a polochladný sním dneska k obědu. Jenže v něm není duše. A přes to mi nejel vlak. Takže zdobím, rozhoduju, jaký talíř použiju, vzpomínám, na co už jsem ho použila, do jaké kapitoly… Fotím z různých úhlů, zaostřuju tam i onam. Uf. Jen o tom píšu, už zas cítím tíhu toho, že vím, že to jídlo chutná skvěle, ale nejsem si jistá, jestli tak vypadá i na fotce… A k tomu jsem si jistá, že někdo, kdo to umí, by to samé vyfotil stokrát líp. Jenže když si jdete koupit kuchařku do knihkupectví, prolistujete ji a přesvědčí vás právě ty fotky. Ocení někdo, že to vypadá reálně, a nebo to bude vlastně moc obyč? … Zjistíme.

No a pak to jí celá rodina. Skoro už na osobním facebooku vyhlašuju, co je ten den k večeři, protože nic se nedá nakoupit a následně uvařit v jedné porci. Většinou si nestěžují. A někde mezi tím se snažím si užít léta, koukat na Tour de France, bavit se svou činností, protože na to jednou budu jistojistě vzpomínat, vymýšlet věci do Sezóny a někdy si přečíst i maily. Odepsat, to už je věc jiná.

Můj aktuální úkol je nafotit jídla tak, aby nevypadala hnusně. Následně přistoupím k nejtěžšímu úkolu, který mě zavazuje nejvíc – napsat recepty tak, abyste se bavili, něco se dověděli a hlavně to všechno podle toho z fleku uvařili. Ilustrace přijdou až nakonec, ale to už bude jen čistá zábava. A víte co… je to práce snů… jen mě bude stát játra :-D Chtěla jsem vám to popsat, abyste na mě přes prázdniny nezapomněli, protože od září se k vám zas vrátím, zas budu popisovat, kde mi chutnalo a kde ne, zas bude MENU domů a bude se řítit ke třetímu roku existence – a na to jsem sakra hrdá. Užijte si prázdniny. Nenechávejte nic na ty příští. Zamilujte se. Nechte se oslnit. Nestává se to často. A návrat do reality není vždycky jednoduchej, ale vy víte, kde je vaše místo. A já zas, kde je to moje. Tady na netu. Zas už brzo. Pa, K.