Protože sbírám náměty na nové díly MENU domů po restauracích celé ČR, nechávám si od vás radit na facebooku, kam stojí za to se podívat, jaké restaurace jsou v daném místě vyhlášené nebo něčím známé či speciální. Tipů je od vás vždycky mraky a věřím, že by se dalo vybrat i lepší složení podniků, abych mohla jen chválit a doporučovat, ale pořad, který má za sebou sedmdesát dílů, už přece jen potřebuje bedlivý výběr spíše podle zajímavostí na jídelních lístcích, abych mohla stále přinášet nové a nové recepty.

Moje cesta na sever byla naplněna hned několika strastiplnými gastronomickými zážitky, nicméně to, co se odehrálo u Svatého Patrika, by bylo pro optimistu k pláči, pro pesimistu motivem k vraždě a pro mě důvodem si říct St. Patrick Pardubice – opravdu už nikdy více :-D

Můj zážitek byl způsoben dokonalou neschopností a ignorancí obsluhy. Jsou líní se tu i jen poohlédnout, zda host nepotřebuje pít nebo jíst, a to i v případě, že jsou v celém podniku zaplněny tři stoly. Jsou neschopní se domluvit mezi sebou i s kuchyní, kdy jeden z těch tří stolů něco dojedl a že už bude v budoucnu nutno přinést další chod. A co hůř, ani v kuchyni tu ještě nepochopili, že se hlavní chod nosí po dojedení polévky (zdůrazňuju, že jsem si neobjednala žádné obědové menu z hotovek). A nechat hosta následně chcípnout hlady a žízní, protože si dovolil na tuto situaci číšníka upozornit, se mi zdá do nebe volající, a právě proto sedím nad těmito řádky.

Do Patricka jsme dorazili asi těsně po obědové špičce, tedy ve čtvrt na dvě. Jedná se o stavení na pomezí sídliště plného paneláků a nižších budov blížících se centru Pardubic. Dva stoly ještě dojídaly, jeden si tu vysedával jen na pivku během horkého letního dne. Máte tři možnosti. Buďto sedět u rušné silnice vedoucí na objízdný okruh města, posadit se uvnitř, což jsem ihned zavrhla i přes to, že do interiéru tu viditelně někdo investoval dost peněz, a to z toho důvodu, že hudba tu hrála tak nahlas, že byste na sebe ve dvou museli u malého stolu neskutečně řvát, to v restauracích nesnáším… a pak jsem objevila druhou, zadní zahrádku, dokonce tam byl i stín, dokonce tam nejezdila auta, navíc tam ani to radio nikdo tak neohulil – JENŽE tam máte povolenku pouze s ratolestí – a tak jsme i přes asi dvouprocentní obsazenost celé hospody byli z „dětské“ zahrádky nelítostně vykázáni buď dopředu nebo dovnitř. Už jen z toho způsobu, jak nám to servírka sdělila, jsem poznala, že tady si nás obsluha příliš hýčkat nebude. Ale to byl ještě teprve čajíček.

S ohledem na péči o svůj sluch a hlas, přece jen, pro rádiového moderátora jsou to dosti cenné komodity, jsem se odebrala dýchat výfukové plyny na přední zahrádku. Jestli vás moje psaní neodradí a stejně do Patricka z donucení budete muset zajít, prostě půjde o život, pořádně se rozhlížejte kolem. Celkovou nabídku totiž překvapivě nenaleznete v jídelním lístku. Musíte sledovat ještě tabuli na chodníku, tabule nad barem (tam objevíte sezónní limonády a koktejly), pak papírek ve stojánku na pivní tácky (aktuální pomazánka k pivu), pak papír s denní nabídkou obědových jídel (něco už bylo proškrtáno, ale zdaleka ne všechno, co už neměli, protože obsluha hlásila, že je už beztak jenom guláš a těch křížků si teda všímat nemám), ale pod tímhle papírem je další papír s týdenní nebo měsíční nabídkou nebo už nevím, přestalo mě to bavit.

Během tohoto pro někoho dobrodružného, pro mě však otravného objevování nových a nových možností dorazila nedočkavá obsluha celkem dvakrát s dotazem, zda už konečně víme. Kdyby měli normální jídelák, tak bych sakra už dávno věděla. Ale když musím přelouskat zbytečnosti, které do menu v „lepší“ restauraci zásadně nepatří , a navíc si ukroutit hlavu a probírat se horou papírů na stole, tak to prostě trvá, la pardona. Co myslím těmi zbytečnostmi – tady se prostě nedovíte nic normálně. Já vím, že vám to v tomhle kontextu přijde určitě vtipný, ale hladový člověk se u páté stránky téhle nabídky začne klepat vztekem. Třeba hned první, co musíte přelouskat místo slov „polévky” a „gulášová v chlebu”, je v menu psáno „POLÉVKY Z RECEPTŮ HRABSTVÍ CORK” (přitom v nabídce najdete gulášovku, zelňačku, česnečku a vývar) a „Kotlík skřítka GLUMA – výborná gulášová polévka podávaná v teplém domácím křupavém chlebovém bochníku”… další příklady: „PRO NEDOČKAVOU CHÁTRU” (kdybyste to nepochopili, znamená to studené předkrmy), „KDO CHCE PROHŘÁT BŘICH, CHUŤOVKY K PIVU” (to měly být zas teplé předkrmy). Na webu mají jídelák zkrácený, ale v reálném jídelním lístku, který vám dají v restauraci, je to na každé řádce. Všechno má nějaký název, od skřítka Gluma přes Kuřecí hambáč médi „PÚ” až po všechny irské řeky, hory a města (nebo tak nějak, neobtěžovala jsem se to googlovat).

 

Jeden tajný tip jsem ale v nabídce měla. Bylo to něco, kvůli čemu jsem sem jela. Něco, z čeho jsem chtěla natočit další díl MENU domů. Něco, co by snad všechny zajímalo, i když jen někdo by to chtěl jíst a půlka z nich vařit doma. Ale je to v českých restauracích taková rarita, že mi to za tu cestu z Prahy stálo. Taky si to v jídelním lístku ještě označili (a právem) nápisem: „To jinde nenajdete!“ Grilovaná nutrie „BELFAST” s bílým pepřem z kanálu Shannon v hliněném pekáčku podle receptůry našich zbrojnošů, zdobená pórkovou slámou, 292 Kč, podávaná s Přílohou k obíračkám: beraní rohy, skleněné cibulky, čerstvý strouhaný křen, hořčice, grilovací a česnekový dresink a čtvrt bochníku rozpečeného teplého chleba za 60 Kč . No jo, jenže když jsem nedočkavé obsluze svůj požadavek sdělila a viděla oči v sloup, začala jsem tušit, že ta cesta byla úplně zbytečná. „Nutrii nemáme“, suše odvětila. Nevzdávala jsem se a optala, kdy bude, třeba jde jen o plonkový den, třeba mám jen totální smůlu, ale já tu jsem ještě zítra a jsem ochotna se vrátit na tu výfukovou zahrádku pro toho zpropadeného hlodavce a opravdu ho ochutnat! „Eeeee, noooo… Hmmmm…“ (celou dobu přemýšlí, jak dlouho tu můžem ještě asi tak sedět, aby nás její odpověď dostatečně od nutrie odradila) „příští týden…asi… někdy na konci, no, možná ve čtvrtek je přivezou…“ Co to sakra je? To jinde nenajdete! :-D No, tak to nenajdete ani u Patrika. Paráda. Poslala jsem ji pryč s tím, že si teda musím vybrat ještě nové hlavní jídlo. To jsem ještě nevěděla, že si ho nikdy nedám a budu odcházet z podniku od toho okamžiku zhruba za 45 minut naštvaná a jen s polévkou v břiše.

Zmocnil se mě zmar. Znovu číst ty pindoviny, cesta marná, dlouhá, ve vedru. Přecházela mě chuť. Ale hecla jsem se, pyšní se podtitulem Original Irish Pub, tak jsem se vrhla na irské speciality. Měli tři, vyhrál to, jak stojí v lístku, „Shepherd’s pie – mleté masíčko s čepicí bramborové kaše zapečené v keramické misce zasněžené sýrem (delší doba přípravy)” za 155 Kč –  K tomu ta gulášovka pana GLUMA 65 Kč a česnečka 45 Kč, taky „GALWAY grilované žampiónové hlavy gratinované balkánským sýrem v keramické misce, provoněné čerstvými bylinkami 95 Kč“ a pivní brambory 45 Kč (nejsou s pivem, jsou to osmažené kostičky brambor… takže asi mají být k pivu, nebo nevím proč pivní). K pití mattonka, nealko pívo a domácí melounová limonáda – o deset minut později zjištěno, že je konzistence melounové kašičky stvořené v mixéru vhozením kusu melounu i se semínky a krátkým stisknutím ON se zapíchnutým brčkem, kterým „limonáda“ ani neprotekla a nešla nasát, protože se ihned zablokovalo, jako když vhodíte hlávku zelí do hajzlíku. Takže tu jsem tam nechala mouchám. A mouchy mohly mít ten den velkou hostinu.

Číšník nám totiž, no nekecám, dvě minuty ani ne, ani jsme nestačili vařící gulášovku v chlebu dostatečně ofoukat, aby byla bez popálenin konzumovatelná, přinesl hlavní jídla s debilním dotazem, jestli už nám to může nechat na stole. Asi jsou zrovna mnou vybraná jídla nejlépe ochucena místo kořením výfuky a novou muší generací a požívají se ideálně až polovychladlá. Vteřinu jsem zaváhala, jestli to myslí vážně, jestli špatně vidí, jestli se někomu v kuchyni nedoneslo, že by měli počkat déle než dvě minuty, nebo jestli se spletl číšník a patří to na jiný stůl. Ale došlo mi, že ne. Takže jsem ho s tím poslala zpátky, že bychom obdrželi jídlo rádi až po polévce. Za tři minuty od tohohle incidentu přišla číšnice s tím, že už máme hotové jídlo a jestli nám ho může nechat na stole, ze žhnoucí gulášovky v chlebu ubyly tři lžíce (ve třiceti stupních ty polévky prostě moc rychle nechladnou), a to už jsem teda začala být nesvá. Doprčic, to se nemůžete dohodnout alespoň mezi sebou, že ještě žerem? (to jsem si řekla jen v duchu). To to ten kuchař nedal ani nikam pod lampy, aby to nechladlo, a nechal to na výdejním místě stát, a když šla kolem další obsluhující, zas ji s tím k nám poslal? To si mám spálit chřtán jenom proto, že už to nechce mít v kuchyni? (pořád jen v duchu). Poslala jsem ji s tím zpátky znova. Jenže to všechny tam zjevně namíchlo.

No a teď už je to rychlé – jak se to vezme. Po dalších deseti minutách jsme dojedli polévky a viditelně je odložili na kraj stolu, že už teda můžou. Takhle tam ty talíře ležely ještě přes dvacet minut, během nichž servírce skončila směna a odešla, vypili jsme všechno krom té melounové kašičky, měli přečtené všechny nabídky na všech papírech na všech stolech a všech tabulích kolem, přestali mít hlad, začali být naštvaní, obsluhující číšník stihnul vyleštit všechny skleničky z myčky asi 3 metry od nás, aniž by se na nás za celou dobu podíval, taky jsme stihli spočítat kolik stojí jídlo a pití, které jsme doposud měli na stole (197 Kč), našli dvoustovku v peněžence, došli dovnitř a řekli, že už to beztak vychladlé jídlo nechceme, dali číšníkovi 200 Kč,  nechali 3 koruny dýško a nechali si vytisknout účtenku, aby po tomhle článku neřekl, že jsme ještě utekli bez placení. Celkově tahleta bezvadná návštěva trvala 65 minut. 5 minut hledání místa k sezení, 12 minut hledání, co objednat, 10 minut čekání na polévky, 14 minut konzumace polévek a zbylých 24 čekání s prázdnými talíři na stole. Takže jestli opravdu půjde o kejhák a budete sem muset, dejte si pivo a polévku. A rychle pryč, než se vytočíte jako já. Protože čekat přes dvacet minut na jídlo, o kterém víte, že je už víc než půlhodiny uvařené a jen stojí někde na výdejáku u kuchyně prázdné hospody a číšník se tím buď mstí nebo je prostě tak strašně línej, to je zkrátka moc.

KOKO


Líbíl se Vám článek?

Koko doporučuje