Pár takových výkřiků v nadpisu článku jsem během jara napsala, ale teď už fakt :) Blogování mi sice pekelně chybělo, ale až teď tomu zas dokážu dát celou kokoduši. Psát unylé návody nemělo význam. Ráda dělám věci pořádně.

Gastrobyznys je dneska tvrdá hra. Pustit se do toho a obstát není jednoduché ani pro někoho, jehož jméno dost lidí z oboru už někdy alespoň zaslechlo. Obyčejní nadšení smrtelníci mají ten průraz na trh ještě určitě složitější. O to větší respekt. Jenže věřte, že někdo, kdo dlouho prudil a hodnotil (já), navíc samozvaně, si na tom může pekelně vylámat zuby. Ale když do toho chcete jít, máte dvě možnosti – poděláte se z té hrozby, že vás to semele a radši zůstanete v bezpečí osvědčeného pískoviště, a nebo šlápnete do toho psího dárečku hned vedle něj, víte, že to bude smrdět, ale jdete si hrát po letech jinam. Já si s tou myšlenkou vlastních produktů hrála dva roky, což už je dost dlouho na to, abych ten krok riskla. Slibuju, že tohle byla jediná exkrementní metafora! Ale když se koukám zpátky, tak se prostě hodila.

Jako dnes jedenatřicetiletá (stále zachovalá, krásná a inteligentní samozřejmě) samostatná holka nespoléhám na výhodné vdavky – přeci jen už jsem na milenku stará, maximálně můžu být druhá žena a macecha k tomu – říkám si, že nejlepší je spolehnout se sama na sebe. Firma a všechno to kolem ale už není hra, není to jen pisálkovství na netu. Jde o to překročit vlastní stín. Tady musím vyrobit hmatatelnou věc, v konstantní kvalitě, za kterou si stojím, na svoje náklady, a čekat, jestli to někdo bude chtít prodávat … a jestli to někdo koupí. A jestli ho to přesvědčí k nákupu i mnohokrát potom. Takže legrácky končí. Mnozí už se odvážili a často to byli právě ti, které jsem si v pořadu MENU domů vzala na paškál. Takže ano, tentokrát nepůjde jen o reálně použité suroviny. Půjde o náklady, půjde o práci, o lidi, o čas, o vlastní prachy (ty bohužel v nemalé míře) i jméno celkově.

Mohla jsem sice ještě nějaký čas ukazovat levnější varianty nákladných jídel v restauracích (které, uznávám, platí nehorázné desítky až stovky tisíc za měsíční nájem svých prostor v blízkosti pražských pamětihodností), ale bylo na čase udělat radost těm, co tvrdí, že beztak nic pořádně neumím uvařit a že ukázat hezké jídlo na internetu neznamená, že se dá konzumovat. Rozhodla jsem se to nabídnout komukoli, kdo zaplatí. Stejně jako oni. A pak nezbyde než čekat, co řeknou. Konstruktivního. A zamyslet se, co vylepšit.

Já vím, blog vypadal mrtvě. Už jste si našli jiné, které se momentálně pyšní oceněními, na které se mi práší na poličce, jak je to dávno, co jsem si je od vás zasloužila. Přiznávám, že se tohohle pokusu o návrat – záměrně říkám slovo pokus, protože to dopadnout nemusí – se bojím jako čert kříže. Blogersky jsem totiž už přes půl roku mrtvá a před tím jsem prodělávala dlouhou a těžkou nemoc. Troufla jsem si na stránky o jídle psát o nejsoukromějších věcech. Tím jsem přišla o dost pánského osazenstva. Pak jsem radši nepsala ani o tom, tak odpadla i zainteresovaná děvčata. Potom skončil pořad MENU domů, to byla zrada těch nejvěrnějších držáků. Takže jsem vlastně znovu na začátku.

Blíží se premiéra nového pořadu a já chci zkrátka upozornit na to, že to nebude žánr, na který jste u mě zvyklí. Zvyk je železná košile a málokdy je první díl filmu překonán druhým. Nedávno vysílaný Predátor 2 budiž tím nejlepším příkladem. Marná a bezvýznamná to existence. Ale zas taková tragedie KoKo Food nebude! :-D To zas nechci, abyste nabyli špatného dojmu!

Jste zvyklí v mých pořadech na recepty a ony budou. Jen prosím o trochu trpělivosti, než všem ukážu, čím musí člověk projít, aby mohl prodávat dobře ochucenou vodu bez soli :) Každý chceme na tomhle světě něco zanechat a já mám za těch pár měsíců rovnou tři děti – zeleninový, drůbeží a hovězí vývar. Ani dneska ještě nevím, kde je budeme prodávat a jestli vůbec, ale udělala jsem maximum pro to, aby to šlo. Na trhu je mocná konkurence, psal o tom Pan Cuketka. Přibývaly jako houby po dešti. A v té chvíli jsem si řekla, že je to úplně v háji.

Přiznávám, že v byznyse jsem potřebovala vždycky oporu, sama bych do toho nešla. Když mě vývary napadly, byl u toho přítel, pak se stal bývalým. Následně jsem to vzkřísila s kamarádkou a dotáhla vaření už do prvních zkoušek, ale byla těhotná, nestihly jsme projekt zrealizovat a zas jsem v tom nechtěla být sama. Do třetice všeho dobrého, říkám si. Nový přítel měl vlastně stejný nápad. No… už je opět bývalým přítelem. Mým obchodním partnerem se nakonec stal můj kamarád, klučičí akční Ondra Slanina. Sice je asi o metr třicet větší než já, ale velkej šéf je pořád Koko :) Nicméně mi ze začátku hodně pomohl, abych měla vůbec co nabízet a bylo jasné, že cestu vidíme stejně. Co se týče jednání s obchodními partnery, máme to rozdělené, já jsem ten zlej policajt… U připomínkování smluv byste mě potkat vážně nechtěli. On dělá joky, já se přu o smluvních pokutách.

Takže se těšte, pak dívejte, u toho se snad i bavte, koukejte, jak mi to nejde a plácám se v tom. Nikdy v životě jsem nebyla tak často nemocná jako tuhle zimu a jaro. Neexistujou spolehlivý boty, díky kterým by vám na trhu po pěti hodinách v únoru nebyla zima, přestože prodáváte horký vývar. Ale můžu něco slíbit už teď…Vám, co jste dočetli do konce… Ten produkt vznikne… I kdybych ho měla posílat poštou, ochutnáte ho. Ale Vývar má být jenom začátek. Blog bude od teď už zas fungovat. Články budou přibývat. Recepty taky. Absťák skončil. Jinak to nešlo. Tak snad to k něčemu bude :) Děkuju za přízeň!

KOKO


Líbíl se Vám článek?

Koko doporučuje