Už navečer druhého dne mého výletaření jsme po cestě do Tábora a neoslnivém zážitku v restauraci Goldie, ještě nemilejším zážitku v Bistrot de Papa v Počátcích, příjemném přespání v Hospodářském dvoře Bohuslavice u Telče, po velkých očích v Klobáskovém ráji a vegeobědě ve Znojmě (celý článek tady) dorazili do Mikulova. Kraj zaslíbený nás lákal nejen věží zámku tyčící se už z dáli nad viničním obzorem, ale také velmi zvláštně vyhlížející dopravní nehodou, kdy pán ve dvě hodiny odpoledne ukotvil svou oktávku na betonovém deklu za chodníkem v protisměru tak, že měla všechna kolečka ve vzduchu a odřela si bříško. Policajt to tam zrovna vyměřoval. Tohle zkrátka nevysvětlíte. Asi nezačnu úplně vesele, ale kolem silnic mezi okolními vesnicemi se to znepokojivě hemží křížky a svíčkami. Rovnou jsem měla jasno, že pokud na kolo, tak jedině někudy, kde auta nejezdí. O tom, jak jsem nakonec stejně na silnici na vypůjčeném kole vyjela a skoro umřela, v příštím článku. Mimochodem od minulé návštěvy jsem úplně zapomněla, jak na Moravě jezdí autem všichni pomalu (a stejně bourají). Další dny jsme jezdili už úplně stejně pomalu jako ostatní :-D

První večerní Mikulov si žádal procházkovou trasu k zámku a pak neomylně na náměstí, o němž jsem od vás vyzvěděla, že se tu nachází bistro, kde bych se z celého Mikulova měla najíst nejlépe. Myslím opravdu právě sebe, takže  vynechávám pečená kolena, moravské vrabce a pizzu… a jdu za něčím modernějším a odlehčenějším.

Někdy už bývám k těmto doporučením skeptická (a v Klentnici se následně ukázalo, že mám proč, ale to až v souvislosti s tím mým cyklovýletem později), ale je fakt, že není zas tak moc z čeho vybírat. Nuže bistro Sojka a spol. se nachází v prvním patře náměstního domu. V přízemí najdete obchod se vším, od kozích sýrů přes tofu po výběr čajů, takový, že se vám z toho hlava točí. Na chodníku měli ještě tři stoly coby zahrádku. Raný srpen nabízel více než vysoké teploty a přes den bylo v restauraci takové vedro, že jste se ještě večer při příchodu orosili. Přes otevřená okna je tu hic, že by člověk padnul. Přiznám, že tohle na mě jako hosta nikdy neudělá dobrý dojem, když je v podniku nezvykle vysoká nebo nízká teplota. Rezervaci jsem měla večer na sedmou a pořád si to žádalo okurkovou limonádu s ledem za 35 Kč. A záhy hned druhou. Ale byla skvělá! Trochu citronové šťávy, cukru, vymačkaná šťáva z okurky a dolito vodou. Tedy mým odhadem.

Jeden předkrm. Jedna polévka. Dvě hlavní jídla. Tak jsem pojala test. Krevety v tempuře s malým salátkem a pikantní omáčkou za 135 Kč. Schválně jsem se ptala předem: „Jsou ty krevety čerstvé, nebo mražené?” Samozřejmě v našich zeměpisných šířkách setkávajících se s našimi délkami to slovo čerstvé přeci jen dostává poněkud posměšný nádech, ale myslela jsem v rámci našich možností. Rozumíme si. Obsluhou potvrzena lepší varianta a ejhle – fakt že jo. Krevety rozhodně nebyly gumové, ale pěkně křupavé. Voněly. Salátek i mírně ochucený, salsa víc než mírně pálivá a čelo se rosilo ještě víc než při příchodu. Ale chutnalo.

Studená okurková polévka s ořechovým olejem a čerstvým sýrem za 55 Kč. Moje spása. V Mikulově jsem zažila opravdovou okurkovou sezónu. Limča skvělá, ale polévka také, snad až překvapivě. Škoda jen nahřátého podtalíře, který hatil chladivé účinky. Sýr nasolený, taková feta light, pak jsem si ho i koupila dole v obchodě a snědla v hotelu k vínu. Spokojenost.

Flank steak a hranolky plus pepřová omáčka za 245 Kč. Kvalitní maso. Nemražené. Dobře podle požadavku propečené. Hranolky klasika, ale neurazila. Pepřovka s naloženým zeleným pepřem uspokojivá, však nijak oslnivá. Chybělo něco fresh k tomu. Talíř vypadá poněkud těžkopádně. Uvidíte z mých cest ještě lepší steak a z ještě lepšího masa. Takže neurazilo, ale ani nenadchlo či nepřekvapilo.

Cuketové karbanátky s vídeňským bramborovým salátem a malým salátkem za 125 Kč. Na ty jsem měla zálusk hned od začátku. Byly to takové klasické cuketové smaženky, ale skvěle k nim seděl odlehčující jogurtový dip. Jak vidíte rozložení na talíři, porce měla velikostní charakter spíše obědového menu. Hlavně toho salátku jsem objevila po delším zkoumání na talíři poněkud poskrovnu. Nic proti, ale větší strávník než já by se z toho moc nenajedl. Ale já jsem opak. Vzhledem k polévce a ochutnávkám před tím jsem si naopak nechala jeden karboš zabalit s sebou.

Tímto skončil náš druhý výletní den a my se vyčerpaní po cestě vrátili na pokoj a upadli v kóma. Dobře že tak. Ty další dny nebyl na nějaký delší spánek prostor. Hned nazítří ráno jsme se vydali na pěší túru na Svatý kopeček. Děti to klidně i vyběhnou. Já to odfuněla jako stokilová padesátnice. Zase vedro. A byla žízeň. Taky hlad. Co teď? Náměstí jako na dlani. Jen seběhnout. Dobře. REPETE Sojka.

A tak jsem tam šla ještě jednou… opět na okurkovou limču (tentokrát rovnou dvojitá dávka. A na okurkovou polévku – nic studenějšího v menu neměli a tohle byla minule dobrá volba. Opět nezklamala :-D

Přidali jsme udon nudle s kuřecím masem a zeleninou za 145 Kč. Dokázala bych si jídlo představit šťavnatější, s trochou omage navíc, ale i tak se dalo, jen to zas tak neklouzalo do krku. Přítel snědl všechno, tak to špatné být nemohlo :)

V rámci svých caesarovských testů, se kterými jsem začala výlet v Táboře, jsem nemohla slavný salát vynechat ani tady. Salát Caesar za 135 Kč. S dresinkem jsem byla o sto procent spokojenější než v Táboře. Spálenou bagetu jsem dala rovnou stranou. Kuřete až dost, radši bych víc salátu. Slanina mířila na kraj talíře k bagetkám. Prostě jsem chtěla jen římský salát, dostatek zvlhčovadla na každém lístečku a trochu parmezánu (byl tam, jen není vidět). Celkově jsem si ale pochutnala stále víc než v Goldie.

Jenže bacha! Sojka není podnik, o kterém bych chtěla tímto říci, že se v něm v místní oblasti najíte nejlépe. V rámci města Mikulov asi ano. Nic lepšího jsem tam za svoje návštěvy doposud nenašla. Ale ne v širší viniční vztažné soustavě. Míněný podnik jsem navštívila až později, taky uvidíte fotky a přečtete si zážitek – a navíc, abych vás napnula jak kšandy, rovnou píšu, že nemluvím o Klentnici.

Ale dost už bylo jídla a okurkových limonád. Jsme na Moravě! Chceme víno. Chceme pít dobré víno (máme přece plzeňskou značku, žádný Pražáci) ! A když chceme tohle, tak v Mikulově chodíme jedině sem. Pod Kozí hrádek.

Vinný sklep Pod Kozím hrádkem je místem, kam se vždycky rádi vracíme. Odkud vždycky odvážíme domů desítky litrů vína v PETkách. Kde jsme následující tři noci vždycky zůstali jako poslední. Kde se pije po půllitrových džbánech místo po dvojkách. Kde jde čas stranou. Odkud odcházíme vožralí jak dogy a mihotajíce se cestou do hotelu (obvykle je docházková vzdálenost cca 8 minut tam… zpátky cca půl hodiny, někdy i víc, a to je to zpátky z kopce) zpíváme si Visací zámek… „Visací!!!!!!“ „Zááááááámééééék!!!!“ „Nepustí k vám nezvanéééého hóstáááá!“ „Á visacííííí“ … a tak dále…
Dokud jen jde sedět venku, co se ročního období týče, tak se venku sedí. Sice tu nabízí i pár vnitřních míst, ale ta už sousedí se sklípkem v pravé ďurce, takže je tu ještě větší kosa než venku. Ďurka vás asi zaujala, co? Oni totiž mají sklípek vykutaný přímo ve skále. Je tam stálá vlhkost a teplota (kolem 12 °C), a pokud půjdete na degustaci (jakože jít prostě musíte – ale stejně tak se musíte taky dopředu objednat), na kristusky, kraťásky a tílečka to rozhodně není. Vybavte se. Ponožky, i kdyby do sandálů. Dlouhé nohavice. Mikina s sebou. Jasně, za chvíli to začne hřát zevnitř, ale to je, jak víme, teplo fiktivní. Naopak v letních měsících je víc než prozřetelné brát i repelent, protože ty mrchy hmyzovatý pořádně žerou a vínečko jim voní. Jestli nejste na sojčí kuchyni, ale spíš si chcete dát něco od podlahy českého/moravského, nahlaste při rezervaci místa či degustace také to, že byste rádi něco pojedli. Bývá možná kachnička či krkovička předem objednaná. Na náhlý hlad pak byly k dispozici domácí bramboráčky, škvarková pomazánka, topinky a podobně.

Vodu tu čekejte jen na výplach skleničky :-D Kdo musí vypít litr mattonky k decce vína, snad si ji potutelně přineste s sebou v báglíku, budete jí potřebovat cca 15 litrů. Sklep vlastní rodina Solaříkových. Tradice se dědí po generace. A na tomto místě bylo pohřbeno již několik set miliard mozkových buněk vínuchtivých hostů. Nicméně jejich usmrcování probíhá vesele, často za zvuku harmoniky nebo cimbálovky, která zahraje i Metallicu, a hlavně chutně – o chutnosti vín určených pro turisty všude možně po Mikulově bych totiž mohla napsat dosti nemilého, např. i v sesterské kavárně Sojky a spol. to byla velmi značná bída! Nejsem znalec, ale když se zeptám, co mají za vína, a oni řeknou bílý nebo růžový, tak už to samo o sobě nevěstí nic dobrého :-D A taky dobré ani jedno nebylo. Tady stojí decka vína cca 14 korun, jen pro představu. Obvykle jsme platili něco kolem šesti set a měli jsme dvoje bramboráčky :-D Neptejte se mě, jak jsme tohle dokázali vypít, a navíc 3 večery jdoucí po sobě.

Pokud se sem budete chystat, nahlaste předem. Volejte, zjišťujte, rezervujte…je tu natřískáno hnedka na otevíračku, což je běžně kolem 18. hodiny. Mají tu i pár ubytovacích kapacit, postavili je nové. Já tu nebydlím z jediného důvodu – vyšla bych z branky až při odjezdu. A to velmi klikatě. Jde o prevenci. I když vzpomínám ráda. I teď při psaní článku ještě liju rulandu šedou z ďurky natočenou.

KOKO

 


Líbíl se Vám článek?

Koko doporučuje