Poprvé jsem to coby na oficiální akci zpozorovala na Grand Restaurant Festivalu 2012. Na Pražském hradě se podával hmyz. Mimo jiné. Pro mě je ta pozice konzumenta poněkud složitá. Nemám hmyz ráda ani v domě, ani na zahradě, ani v lese, prostě nikde. Natož ho jíst. Ale nakonec jsem to zkusila – s drobnou podpůrnou metodou.

V Restaurant Café Baru Noodles v pražském hotelu Yasmin se konal večer s názvem „Na vařené nudli kolem světa IV.“. Slibovali nám tu kulinářské speciality mnoha národů a mimo jiné také Hmyzí koutek Petra Ocknechta s podtitulem Ochutnejte brouky a červi. Hmmm… celá žhavá :-D Ale podívat se půjdu. Vzala jsem na to kameru. Ať z toho taky něco máte.

Večer začal nenápadně. Kapela hrála, na baru bylo ve sklenkách víno all inclusive, člověk se tak procházel od stánku ke stánku. Každý označen vlajkou, jen těžko jsem bádala v paměti, zda zbylo něco z nabraných znalostí k maturitě ze zeměpisu. Pak jsem se radši kuchařů přímo ptala, odkud jsou. Švýcaři byli jasní, takže zastávka číslo jedna. Kaštanový mousse, podle mého normální pudink (na fotce s vlaječkami v průhledných mističkách), a typické těstoviny Magronen s jablky, brambory, kuřecím masem a smetanovou omáčkou (vlevo nahoře). Velmi pozoruhodná kombinace, ale doma si to vařit zrovna nemusím. Pak jsem se zaradovala nad „kaviárem“, co nebyl kaviár, ale tapiok.Zkusila tradiční libanonský dezert, coby křupavé sesmahnuté nudličky se smetanou a oříšky, a následně vlastně všechno ve všech stáncích. Nabídka čítala opravdu těstoviny z celého světa – od italských ravioll (skvělé byly ty s liškami a šalotkovou omáčkou) přes mongolské či vietnamské (taky dobré) až po české nudle s mákem. Přenudlováno. Záchranou se zdál být německý stánek se sekačkou a  kyselým bramborovým salátem. Bez majonézy :-/

Vás ale zajímají členovci, já vím. Od začátku večera všichni hosté s nejrůznějšími grimasami na tvářích sledovali, co to tam v těch krabičkách leze mezi papírovými obaly na vajíčka. Kobylky, cvrčci, šváby a taky červíci nejrůznějších obtížností a levelů odvahy (myšleno velikostí). Bázlivý hlouček zvědavě sledoval, jak se to tam hýbe a každý sám v sobě zpytoval svědomí, zda to v průběhu večera dokáže. Během toho sahal po další sklence vína a celá ta hmyzí konzumace se za dvě hodinky zdála mnohem víc zajímavější a méně zavrženíhodná. Na konci večera už hosté jen měří síly a vzájemně se předhánějí:“ No já měl i toho největšího! Tu kobylku!“ a druhý odpovídá:“Pche, já měl tři a k tomu jednoho švába!“ Na toho jsem si já netroufla.

Jak můžete na videu tedy sledovat, nejedná se o nijak netradiční úpravu. Říkala jsem si, jak se to všechno bude máchat v nějakých tempurách, ochucovat speciálními omáčkami a ono nic. Prý, abychom si vychutnali tu chuť. Takže pěkně se solí a pepřem na másle. Skákavý hmyz by vám z pánve samozřejmě ve vteřině prchnul, takže je nutno usmrtit několikasekundovým spařením ve vroucí vodě. Červíci mají bohužel rovnou přímou cestu. Stačí tak 2-3 minuty na pánvi a je to. Podává se. Dobrou chuť :-D.

Jelikož mi ten večer během psychické přípravy na konzumaci zachutnalo červené v množství tří sklenek, čtvrtá je ta, co mám připravenou, nakonec jsem to dokázala. Je těžké sníst něco, čeho se štítíte dotknout a taky to nevoní. Šváb a kobylka zůstali nedotčeni. Červík jen křupe, víc jsem to neměla potřebu zkoumat a jala jsem se ho á la polykám prášek. Pak přišel ještě vyšší stupeň odvahy a můj osobní strop – cvrček. Před deseti lety jsem doma chovala spoustu ještěrů – agamu, chameleony a gekony a jako potravu jsem jim kupovala právě cvrčky v krabičkách ve zverimexech. Tenkrát se to počítalo na decilitry. Domácky vyrobená terária samotřejmě nebyla nejlépe zkontruovaná, takže cvrčci byli po celém domě. Pamatuju si, jak to vždycky nechutně smrdělo, když z velkého akvárka prodavačka vyndavala 0,5dcl cvrčků pro moje mazlíčky. Představa konzumace byla tedy trýznivá.

3,5 sklenky červeného na kuráž ale zastaly svou práci a nakonec to dopadlo. Dokonce jsem i poctivě několikrát zakousla. U kuchaře jsem si na to vyžádala wasabi majonézu, ale stejně. Po téhle ochutnávce a následném spláchnutí jsem se probudila ve tři ráno polooblečená na gauči a druhý den to nebyl žádný šlágr. Ale to bylo způsobeno množstvím vína, ne hmyzem. Takže jsem to zkusila. Nebyla jsem srab. Ale řady zkonzumovaných hmyzích porciček už asi nerozšířím, až to zas někde uvidím. V životě jsem ochutnala mnohé, co by jiní nejedli. Zaječí jazýčky v polévce v Le Terroir, tak dvacet šneků, dršťky, srdce divočáka…chybí mi asi jen nějaký mozeček a býčí koule. Třeba i to jednou nastane. Zkusit se má (téměř) všechno. Opakovat se to ale už nemusí :)

Takže abych odpověděla úplně jasně na počáteční otázku – Na másle, se solí a pepřem cvrček chutná téměř nijak.  Je to na povrchu křupavá hmota, uvnitř ale mazlavá, a jediné, co cítíte, je to, jak cvrček smrdí, tím, jak při kousání dýcháte. Ale pověstná oříšková příchuť mě minula. Nebo jsem si nevybrala vhodný hmyzí druh. A červík? Ten ani nesmrdí. Vlastně jen křupavá hmota. Jako byste si dali kousíček hodně opečené slupky bramboru nebo odchlípli od pekáče trochu spáleného těsta vedle buchty.

Poprvé jsem no Noodles zavítala při natáčení MENU domů a nechala jsem se inspirovat na klasické domácí šunkofleky:

KOKO


Líbíl se Vám článek?

Koko doporučuje